Tonkah Ganamenima

O výpravě na srub aneb strašpytel Jerry

       Jsem člověk od přírody lenivý, což je na mě také patřičně vidět. Nicméně na opakované dotazy, kdy že to konečně bude ta plánovaná výprava na srub, jsem se nakonec rozhoupal a s měsíčním předstihem určil termín výpravy na 20.září 2008. Že to nebylo nejšťastněji zvolené datum jsem začal tušit již první den po odeslání pozvánky, neb mnozí se začali omlouvat, že v tuto roční dobu se budou ohřívat u moře, nebo budou mít jiný zajímavý program.

   Nadešel osudný den. Už od rána jsem byl značně netrpělivý, neboť trpím chorobnou dochvilností, zvlášť, když něco sám organizuji. Sraz byl naplánován na 15 hodin. Mám to na srub z domova asi 30 minut autem, proto jsem vyrazil s patřičným předstihem již v 11, s úmyslem cestou poobědvat. Ke srubu jsem dorazil řádně najeden a díky teplotám, které teď v noci klesají pod 5 stupňů i s výbavou polárníka, chystajícího se dobýt Severní pól. Slovy  Limonádového Joe jsou již noci chladné, proto jsem si vzal teplé prádlo. Jinak řečeno, měl jsem na sobě termotriko, mikinu, vestu, bundu, kalhoty a zimní boty. K tomu v batohu další triko, dvoje teplé ponožky, svetr a termosku se speciálním zimním obsahem, který se mi už před léty osvědčil na vandru v Tatrách (Earl Grey s vanilkovým cukrem, dochucený becherovkou). Pro případ zvlášť třeskutých mrazů jsem měl v zásobě i láhev hruškovice a zbytek becherovky. Takto vybaven, zarostlý a neoholen jsem se vydal na cestu, ozbrojen navíc oddílovým kopím a štítem, což viditelně rozrušilo proti mě jdoucí postarší houbařku. 

   Přišel jsem včas, nikdo zde ještě nebyl. Ihned jsem se dal do stavby stanu. Krátce před třetí jsem měl hotovo a šel se podívat blíže na srub. Nebudu popisovat, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že můžeme spát i uvnitř, neboť byla vylomena jedna z okenic. To už uhodila hodina patnáctá, tedy plánovaný čas srazu. Když bylo půl čtvrté, začal jsem si pomalu uvědomovat, že ostatní už asi nedorazí. Kolem čtvrté jsem začal sondovat, zda dorazí alespoň Milan, neboť dva dny před výpravou se zajímal, kde se bude spát.  Oznámil jsem mu, že můžeme spát ve srubu. S tím on už (ostatně jako nikdo) nepočítal, tak si zařídil jiný program v hospodě. V pět už mi byla dlouhá chvíle, proto jsem se telefonicky zeptal kamaráda od fochu, jak je v našem trestním právu definován pojem vloupání. Kamarád mě uklidnil a potvrdil moji domněnku, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu bych musel při vniknutí do objektu překonat nějakou zabezpečovací překážku. A zde už jaksi chyběla... Navíc mi bylo jasné, že u stavby postavené na černo na soukromém pozemku a bez vědomí majitele bude někdo těžko prokazovat svoje majetková práva. Někdy vám povím, jak se za pomocí digitálního fotoaparátu člověk dívá oknem za roh, aby zjistil, zda tam na něj někdo nečíhá. Nabyl jsem dojmu, že vzduch je čistý. Prolezl jsem oknem a otevřel ostatní okenice. Kromě rozbitého okna a hrníčků bylo uvnitř vše v pořádku. Udělal jsem pečlivou fotodokumentaci a s radostí vyházel ven naštípané dříví. Zima dnes nebude. Během mého počínání jsem měl opakovaně pocit, že někdo chodí po půdě. Nevím, zda to byla kuna, kočka či zloděj, ale začal jsem si říkat, že přece jen budu spát ve stanu. Rozdělal jsem venku oheň (jako za starých časů, na jeden zapalovač) a začal přemýšlet, co teď. Už mi bylo celkem jasné, že tady budu trávit noc s největší pravděpodobností sám. A po půdě někdo chodí... Domů jsem se nevydal, neboť poslední jiskřičkou naděje bylo, že ještě dorazí Plch. Opakovaně totiž psal,  že přijede, ale kvůli nějakým povinnostem až kolem 23 hodiny. A nechat milého Plcha dojít v noci na srub, kde by nakonec nikdo nebyl (kromě nějakého lumpa uvnitř), to mi nešlo přes mysl. Plchu, kdybys nepatřil k těm vzácným výjimkám  a vlastnil mobilní telefon, to už bych byl dávno doma s rodinou. Ale takhle? Co se dá dělat, přespím tady.

   Dřevo nachystané a za chvíli tma. Vzpomněl jsem si, že ve srubu je pilka a prkno. Opravím tedy tu rozbitou okenici. Dal jsem se do práce. Opět jsem však z půdy uslyšel šramot. Silácky jsem pronesl, že dnes tady přespím, v noci bude zima a ať už je nahoře kdokoliv, ať se pakuje domů. Žádná odezva. Zabarikádoval jsem schody na půdu a dveře, které k nim vedly. Použil jsem k tomu lavici a žebřík, které ležely uvnitř. Pak už jsem byl trochu klidnější. Až poleze dolů, alespoň ho uslyším a můžu se na něj patřičně připravit. Dal jsem se do opravy okenice. Záhy jsem zjistil, že na opravu mi přinesené prkno zdaleka nestačí. Zakryju tak asi polovinu vylomeného otvoru. Další prkna jsou možná na půdě, ale tam teď rozhodně nejdu. Opravil jsem alespoň co se dalo. Otvory v prkně na umístění šroubů jsem vyvrtával nožem, takže to docela trvalo. Když bylo dílo konečně dokonáno, napadla mě spásná myšlenka. Nebojím se spát venku ve stanu, ale se zlodějem uvnitř ve srubu. Tak ho zvenku zabedním. Nasadil jsem okenice a opět se mi trochu ulevilo, protože kromě okenic na půdě se všechny dají otevřít pouze z venku. Ozbrojen nožem a kopím jsem povečeřel opečený buřt a i se zbraněmi jsem zalezl do stanu. Venku už se mi být nechtělo. I lupiči mají mobilní telefony (na rozdíl od Plcha), tak tu nebudu čekat, až mě u ohně klepne nějaký lupičův kumpán. Ve stanu jsem zavázal zip u vchodu, aby nešel z venku otevřít a smskou popřál alespoň manželce klidnou dobrou noc. Já však neměl na spaní ani pomyšlení, už kvůli možnému příjezdu Plcha. Tak jsem začal cvakat do mobilu tenhle příběh. V 9 přišla sms od Plcha, kterou poslal z internetu, že opravdu kolem jedenácti dorazí. Nechci spekulovat, zda sem po 14 letech a po tmě trefí, když i já, zkušený pardál jsem při hledání srubu asi před rokem tápal. Jedno o něm vím jistě, určitě si nebude na cestu svítit baterkou. A když tu byl naposledy, mohlo mu být odhadem tak asi 8 let. Každopádně mi ta zpráva zvedla náladu. Dole pod strání bučí krávy a já se v tuhle chvíli už bojím více o auto, co je zaparkované na kraji lesa, než o sebe. Chvíli mi dává civilizace jasně najevo, že už jsem vlastně v části Liberecké čtvrti. Zvlášť patrně jsem to pocítil, když spustil dole ve městě ohňostroj a diskotéka.  

   Ozvala se rána. Jak jsem byl zamyšlený, nedokážu teď identifikovat, co ji způsobilo. Mohla to být padající větev, ale spíš šlo o zvuk, jaký vznikne vykopnutím špatně přidělané okenice. Je půl jedenácté. Od této chvíle ležím v nezapnutém spacáku, proti vchodu stanu je namířeno kopí, v ruce držím nůž, druhý mám v kapse a u hlavy mi leží nachystaná sekyrka. Ať si zkusí přijít. Záhy mi došlo, že se bude těžko mordovat se zipem u stanu, spíš projde s nožem v ruce rovnou boční stěnou... A pokud je inteligentní, napadne ho, že pět metrů od doutnajícího ohniště mě z extrémně hořlavého stanu dostane i jinak... Ruce se potí a pomalu mi dřevění. Předávám si nůž z jedné ruky do druhé, jinak se bojím pohnout. Je 23 hodin. Pokud Plch skutečně přijel, odhaduju, že za 40 minut je tady (pokud sem trefí). Začalo pršet. Občas spadne ze stromu zvlášť velká kapka. Pleská to, jako by někdo přecházel kolem. Myslím na Plcha, který teď někde bloudí a mokne. Teď už ale opravdu slyším kroky. Někdo zaklepal na dveře srubu. Jsi to ty? Sláva. Je 23:45 a Plch je tady. Okamžitě lezu ven, třeseme si rukou a přikládáme na oheň. Všechno mu povídám. Za chvíli už sundáváme okenici a lezeme do srubu. Ne na darmo patří Plch k nejlepším šermířům v Turnově. Asi má opravdu něco z rytířských vlastností. Za chvíli už prolézáme celou půdu. Nikde nic. Padá ze mne obrovský kámen. Nemá to na zem daleko, posledních pár hodin byl stejně v kalhotách. Stěhujeme dovnitř věci. Přece se nebudeme mačkat v dešti ve stanu, když můžeme spát na pohodlných postelích. Opekli jsme buřty, vypili láhev Jelínkovy hruškovice a ve tři se chýlíme ke spánku. Během této doby se mimo jiné dovídám, že Plch zde nikdy nebyl a dvakrát cestou zabloudil.

   Ráno jsme z půdy snesli další prkna, opravili zbytek okenice, uklidili ve srubu, na oko ho zabednili a vyrazili domů. Plchovi tímto děkuji za jeho přítomnost a přeju mu, aby se mu dařilo při zakládání nového dětského Turnovského oddílu.            

Sesmolil    Jerry